Jan trávníček

Policistu viděli již z dálky, při svých dvou metrech výšky nešel přehlédnout. Stál vedle černého porsche s bílým nápisem Politi a v ruce držel vztyčený červenobílý terčík, který všude na světě znamená totéž – zastavit. Přibrzdili za policejním sporťákem a Karel, který řídil, vystoupil z jejich náklaďáčku, protože z psychologických důvodů nechtěl s policistou mluvit spatra. Při jeho výšce však mohl klidně zůstat za volantem.

„Hovoříte anglicky?“ zeptal se policajt – ten ovládají všichni norové a policisté obzvlášť. Karel souhlasně mlčel a norský obr ve fešácké uniformě se stříbrným lemováním výložek začal pracovat: „Víte, jakého přestupku jste se dopustili?“

„Nevíme o žádném,“ odpověděl Radek, který se zatím vmísil do hovoru. Karel totiž s angličtinou dost bojoval a taky byl znám svou prchlivou letorou. Ta se projevovala obzvlášť ve vztahu ke státním úředníkům vybaveným sankčními pravomocemi, a tak mu raději přispěchal na pomoc.

„V úseku omezené rychlosti jste ji překročili o dvanáct kilometrů,“ prohlásil policista a požádal je o doklady.

Zevrubně je prostudoval, ujistil se, že jsou skutečně z Československa, a potom jim sdělil, že za přestupek budou pokutováni.

„Zaplatíte dva tisíce korun.“

Radek s Karlem si málem sedli na zadek. Tato drastická pokuta znamenala při přepočtu na koruny československé téměř půlroční plat špatně placeného hudebníka v tuzemsku.

„My jsme si nevšimli, jedeme celou noc na příští štaci, možná nám taky přepisuje tachometr, vždyť to bylo jen, jak říkáte dvanáct kilometrů, tak by snad nemuselo být tak zle, příště si určitě dáme pozor…,“ snažil se Radek dle českých metod ukecat výši pokuty.

„Buďte rádi, že překročení nedosáhlo dvaceti kilometrů, to by bylo za sedm tisíc a ještě byste přišli o řidičský průkaz,“ odpověděl policista a začal z vrzající kožené brašny vytahovat pověstný blok.

„Jenže my u sebe tolik peněz asi nemáme…,“ začal taktizovat Radek a ve snaze vzbudit pověstné norské sociální cítění dodal: „To víte, my jsme špatně placení čeští muzikanti a ještě nás okrádají doma…“

„Tak máte dodržovat dopravní předpisy,“ logicky namítl policista, „když u sebe peníze nemáte, pojedeme společně do nejbližšího města a tam si je v bance vyzvednete,“ řekl a zamířil ke svému autu.

„Blbče,“ ozvalo se česky z kapely, která mezitím vylezla z auta a poslouchala dialog, „tak mu něco vraž bokem, přece nezaplatíme takový balík.“

„Počkejte,“ zavolal na strážce dopravních předpisů Radek, „možná to nějak dáme dohromady.“

Policista se vrátil a znova vytáhl blok.

Radek mezitím vykouzlil pětistovku a zasunul ji mezi listy bloku tak, aby kousek vyčníval ven.

„Že bysme to nechali tak,“ mrkl na uniformovaného mladíka.

Policista bankovku vytáhl a řekl:

„Ještě dostanu patnáct set.“

„No, já myslel, že byste schoval ten blok i s tou pětistovkou a my bychom jeli dál…,“ vysvětloval Radek nechápavému muži zákona.

Ten na něj chvíli hleděl, potom mu ztvrdly rysy a ostře se otázal:

„Co tím chcete říci?“

„Víte,“ Radek začal tušit, že metody, na které byli zvyklí z domova, jsou tady asi trochu jiné, „my opravdu máme těch peněz málo, nakonec vy taky, asi nejste nijak extra placený…,“ poslední slova už skoro šeptal, když viděl, že policistova tvář dostává zlostný výraz.

„No, já jsem to tak nemyslel,“ začal se Radek omlouvat, „možná jsem to nějak špatně řekl, to víte ta moje angličtina…“

Příslušník norské královské policie chvíli nerozhodně stál a nakonec řekl:

„Uděláme to tak. Já budu dělat, že jsem vaši nezákonnou nabídku neslyšel, vy mi zaplatíte zákonnou pokutu a já vás neobviním z korupce. Nevím, jaké panují zvyklosti ve zemi, odkud jste k nám přijeli, ale u nás je podplácení trestné.“

K tomu už nebylo co dodat, a tak všichni obrátili kapsy, a když částku přepočítali, zjistili, že jim do dvou tisíc chybí sedm korun.

„Když my víc opravdu nemáme a taky dost spěcháme,“ donesl Radek peníze čekajícímu policistovi.

Ten celou dobu mlčky sledoval, jak marně prohledávají nejen kapsy, ale i přihrádky v autě, a nakonec vytáhl z kapsy peněženku a řekl:

„Já tedy za vás těch sedm korun dodám, když jste takoví sociální případi…“

z knihy Zlatokopové z Pragokoncertu 2 aneb za všechno může troll upravil Jan Trávníček